BBC NEWS / HEALTH (13. duben 2013)
Od: Karishma Vaswani
BBC News, Jakarta

Po celém areálu organizace Galuh Foudation jsou muži a ženy ležící na dřevěných plošinách, které slouží jako provizorní lůžka.
Mnoho z nich je připoutáno řetězi ke svým lůžkům. Jeden člověk dělá v rohu kliky, nohy svázané železnými lany ke straně postele.
Další můž si hrqje s propojením na řetěz, mluvíce si pro sebe, lhostejný k lidem kolem něj. Zastrčená na předměstí Jakarty, Galuh
je domovem pro Indonéské duševně nemocné.
Není snadné ho najít skryté dole po polní cestě, za hromadou chatrčí a koňských přístřešků. Když vstoupíte, je to jako jít do temných věků,
nechájíce moderní Indonésii v pozadí.
Lidé, kteří pracují v Galuhu, říkají, že v daném čase okolo 10% z 280 obyvatel je upoutáno – ale říkají, že je to pro jejich vlastní dobro.
Všiml jsem si Li v rohu. Mladý muž seděl tiše s téměř jogínským výrazem klidu v tváři. Na sobě jen šortky, nic neříkal, nic nedělal, jenom seděl.
Byl spoután v Galuhu po dva týdny. Strašný zápach.
Jaja Sudrajat, jeden z praccovníků v Galuhu, mi řekl, že Li byl spoután do řetězů pouze dočasně. „Používáme těchto řetězů jen pro opatrnost,“
řekl mi, zatímco mě provázel organizací.
„Nepoužíváme žádnou medikaci nebo něco podobného, takže když se zklidní, pak ho necháme. On byl také dán do řetězů ve svém domě a byl v psychiatrické léčebně, ale vždy utekl – tak ho jeho rodina přivedla sem.“
Ale pracovníci Galuhu si stojí za tím, že neprovádějí svazování – známí místně jako Pasung. Praxi, která je zakázána v Indonesii od roku 1979, a Indonéská vláda zahájila v roce 2011 kampaň na její odstranění jednou pro vždy.

„Neprovádíme pasung,“ řekl pan Sudradjat. „Kdybychom ho prováděli, pak by se tito lidé nebyli schopni hýbat vůbec.“
„Ale my je pouštíme z těchto řetězů každých pár dnů nebo tak něják. Jakmile přestanou být nebezpeční sobě a ostatním necháme je venku.“
„Pak je dáváme zpátky do řetězů. Všechno to záleží na jejich rozpoložení.“

Zápach v Galuhu je ohromující, směs lidské moči a výkalů. Když se podává oběd, jeden z pracovníků sprejuje nepřetržitě lidský odpad hadicí, a lidé jsou nevyhnutelně zasažení splaškami špinavé vody. Ve prostřed areálu je velká klec s obrovskou železnou mříží. Klec je zamčena. Uvnitř je okolo 30 nebo 40 lidí – mnoho z nich je také spoutaných a bez jakéhokoliv oblečení. Je to depresivní, znepokojivé místo. Ale je to také místo, které je podporováno Indonéskou vládou. Galuh dostává 10.000 dolarů každý rok od ministerstva sociálních věcí, ale lidi, kteří zde pracují, říkají, že peníze pokryjí méně než polovinu zdejších pacientů.

Modlitby a bylinky
Organizace byla založena v roce 1994 Gendu Mulatipem, který věřil v kombinaci modlitby, léčbu bylinami a dočasnému spoutávání lidí k jejich léčbě.
Zemřel v roce 2011, ale nyní provozuje místo jeho syn Suhanda. Chlubí se svoji úspěšností – ale nemuže říci konkrétně kolik lidí vyléčil.
„Je zde spousta lidí s různými nemocemi.“ Řekl mi pan Suhanda. Léčíme je bylinou směsí vyrobenou z listů a pa pak ji smícháme z kokosovou vodou. To je zklidní. „ Lékaři používají pilulky na spaní, mi používáme toto – nezávisíme na medikamentech.“
„ A chvála Bohu, vidíme lidi z toho vyléčené a jsme šťastni z výsledků. Ale nemůžeme říci jaký je zde náš poměr úspěšnosti, protož lidé přicházejí a odcházejí.“
Galuh byl kritizován indonéskou medicínskou komunitou, že nepoužívá moderních metod léčby pacientů.
Nina Mardiana, Galuhova sekretářka, připouští, že existují problémy s organizací, ale říká, že je potřeba více pomoci od vlády.
„Doufám, že to zde v budoucnu bude lepší“, řekla mi. „Žádný z našich pracovníků nemá zdravotní výcvik. Stanovíme diagnózu v závislosti na tom, co si myslíme, že je špatné.
„Řekli jsme vládě, že potřebujeme nějaký základní zdravotní výcvik, tak abychom mohli identifikovat nemoci, které lidi zde mají.“

Obtížný problém
BBC oslovila ministerstvo zdravotnictví Indonesie, aby zjistila, proč vláda financuje instituci, která stále používá svazování, když se zavázala k jeho odstranění. „ Na prvním místě, není to ministerstvo zdravotnictví, které financuje Galuh – to je práce ministerstva sociálních věcí“, řekla Diah Setisa Utami, ředitelka duševního zdraví na ministerstvu zdravotnictví.
„Samozřejmě hluboce litujeme těchto podmínek. Rok 2014 je náš konečný termín pro zbabení se spoutávání v Indunésii – ale když to říkám této organizaci myslí si, že spoutávání je nejlepší metoda pro jejich pacienty.“
„A rodiny tam stále posílají své duševně nemocné rodinné příslušníky. Takže je to velmi těžký problém k vyřešení.“

Pro mnoho Indonésanů, kteří vidí člena rodiny postiženého duševní nemocí, je to děsivé a matoucí – stejně jako pro lidi po celém světě. V Indonesii je ale daleko méně informací o duševních nemocech než je v ostatních vyspělejších zemích. Mnoho nevzdělaných Indonésanů, kteří žijí ve venkovských poblastech věří, že tyto onemocnění jsou výsledkem prokletí nebo černé magie. S malým nebo žádným vzděláním o duševních nemocech, mnoho středisek uplatňuje spoutávání, nehledě na skutečnost, že je po desetiletích zakázáno.

Osvícený přístup
Ale jsou některé léčebny v Indonésii, které zkouší léčit venkovké duševně nemocné patřičně. Doktor Asmarahadi je jedním ze 14 psychiatrů ve vládou provozované léčebně Suharto Heerdjan. Ministerstvo zdravotnictví říká, že v zemi je okolo 800 vycvičených psychiatrů a 34 specializovaných institucí duševního zdraví v Indonésii. Doktor Asmarahadi říká, že to není jen nedostatkem léčeben nebo doktorů – je to také stigmatem spojeným s duševně nemocnými pacienty, které dělá léčení tak náročné. Řekl mi, „Vycvičení psychiatři jako já ztrácejí oproti šamanství a duchovním učitelům.“
„Potřebujeme dát ledem zprávu, že duševně nemocní pacienti mohou být léčeni léky, a mohou žít normální život. Lidé myslí, že s léky se schoulí do své ulity a nebudou mít sexuální vztahy se svými partnery. To není pravda.“ Doktor Asmaharadi připouští, že to není problém, který může Indonésie vyřešit přes noc.
„Je to velmi náročné“, říká. „Většina lidí, kteří sem přichází má všeobecně úzkostné problémy nebo schizofrénii.“
„Můžeme je léčit léky. Ale v době kdy sem přicházejí je pro mnoho z nich příliš pozdě.“ „ Na vině je naše kultura – lidé přicházejí do psychiatrických léčeben jako do poslední možnosti poté co utratili všechny své peníze za čarodějnice, šamany a na víře založená léčebná centra.“
Víra sama o sobě nemůže pomoci jako lidem v Galuhu. Zbaveni důstojnosti jsou zamčeni a drženi v kleci jako zvířata.

Experti říkají, že 1 – 5 % Indonéské 240 milionové populace bojuje s duševní nemocí – a to je jen počet zaznamenaných případů. Mohlo by být mnohem více, ale pro nedostatek dat není žádný způsob jak to vyjádřit.
Indonesie říká, že vymýcení spoutávání je priorita – ale připouští, že promešká cíl v roce 2014.
To je malá útěcha pro duševně nemocné z celé země, jejichž řady rostou rok od roku.